Obklopená vším podstatným – rodinou, pevným pod nohama, čistým vzduchem, vodou ve všech podobách našeho kraje, půdou, lesy, loukami, poli, plodinami, květinami, zvěří a zvířaty. Lidmi, kteří zakládali rodiny, měli děti. Lidmi pracujícími a zpívajícími.

Lidmi, kteří se setkávali, povídali si, smáli se i hádali, tancovali, pomáhali si, všímali si. S lidmi, kteří respektovali místo, ve kterém žili a o to místo se starali. Nikdo nebyl cizí. Na stole vždycky byla doma upečená bábovka nebo perník. Každý měl v zádveří holíny.
Vážím si zemědělců, vážím si hospodářů, lesníků, rybářů, vážím si řemeslníků, vážím si všech, kteří si umí poradit s kdejakým nářadím a nefňukají nad mozoly. Mám ráda vůni kravínů a jitrnice.

Mám ráda prostou lidovou moudrost. Nestylizovanou. Bez elitářství. Přímočarou a otevřenou. Pokornou, s nádechem ironie, notnou dávkou legrace, místy nemilosrdnou a zdánlivě tvrdou a nekompromisní. Mám ráda jednoduchost a prostotu. Svobodu, závislost jen tu zdravou, přirozenou, odvislou od denní doby, běhu roku. Autenticitu.

Mám ráda poctivou práci, dobré jídlo, pospolitost. Co zasiješ, oč se staráš, to sklidíš. Po práci legraci. Nejdříve práce, potom zábava. Bez práce nejsou koláče. Komu se nelení, tomu se zelení.

Folklór, zvyky, tradice předávané z generace na generaci.

Venkov byl nositelem a uchovatelem hmotného i nehmotného dědictví v dobách, kdy byl náš národ tvrdě zkoušen.  Obstál. Silný, odolný, odvážný, stabilní, tvrdý, přijímající, trvalý. Lidová kultura je pro mne popisem naší identity, kompasem v chaosu světa. Výživou kořenového systému rodového kmene.

Vždy to bude venkov, vesnice v nejvyšších patrech žebříčku mých hodnot.

S veškerou úctou, s láskou a vírou.

Narodila jsem se v městské průmyslové aglomeraci. Děkuji Bohu, že mne citlivě, prozřetelně a správně už v zavinovačce přivedl tam, kde jsem celý život DOMA.

Na vesnici, na venkov.