ÚVOD
V dobré společnosti s matematikou, květinami
a venkovem je platforma určená tématům
a rozhovorům o poctivé práci, přirozenosti, vzdělávání, myšlení a osobní odpovědnosti. O nárocích na ně
a kráse v nich. O dřině, drilu, utrpení nezbytných
k růstu. O odměně za ně.
Mám ráda přírodu, přirozenost, spravedlnost, pravdu
a slušné, dobré lidi. Jsem všímavá, vnímavá, empatická –
a také kritická. Konstruktivně kritická. Energická
a dynamická. Jsem náročná na sebe i na druhé. Umím být přísná, stejně jako laskavá. Autentická.
Jsem zodpovědná a pracovitá. Věřím, že i poctivá. Jsem kreativní a hravá, zdravě soutěživá a mám smysl pro humor. A nakonec to nejdůležitější: záleží mi na tom, aby lidem kolem mne bylo dobře. Věřím ve vzájemnost.
Hodnotově konzervativně orientovaná – s hlubokou úctou k tradici, půdě, domovu, práci
a řádu. Naopak jsem nesmiřitelná k pokrytectví, alibismu, podlosti, lhaní, manipulaci, prospěchářství a křivému jednání. Stejně tak k touze po moci, k samozvanému spasitelství a k ideologiím, které se tváří jako dobro, ale popírají odpovědnost.
Matematiku považuji za jazyk.
Jazyk, který vede k porozumění.
Za disciplínu s jasnou orientací k pravdě. Čestnou, přirozenou, trpělivou a zároveň náročnou. Kreativní, čistou. Stabilní a odolnou vůči tendenčnosti, krátkozrakým trendům
i účelovému marketingu.
Je pro mne indikátorem stavu vzdělávání v parafrázi na stav společenský.
Je pro mne matkou věd.
A matka je pilířem celé rodiny. To je její smysl. Její role v životě lidském. Hlavní role.
Můj kompas mi vepsal do žil děda.
Má jednoduchou orientaci:
„Nečinnost plodí lenost a lenost kazí charakter.“
A pak mnou rovněž rezonují slova Zdeňka Mahlera v eseji o K. H. Borovském:
„Kdo svůj národ miluje, nešetří ho.“
Že jdu kontra některým současným trendům ve školství?
Možná ano.
Půjdeme spolu?